Čtu už od svých čtyřech let a čtu systémem "průtokový ohřívač". Většina literatury z toho kvanta prostě vejde, projde, odejde. Jsem na čtení závislá a v dětství jsem přečetla několik kompletních vesnických knihoven. Nic z toho si ovšem nepamatuju, snad jen Javořickou – která byla asi přijatelná i pro komunisty a hojně se ve vesnických knihovnách nacházela. Moji rodiče měli skromnou knihovnu, ale nějaké poklady jsem tam objevila. Naprosto mě fascinoval J. M. Troska a jeho Kapitán Nemo. Byla jsem tou knihou naprosto zasažená – četla jsem i v noci s baterkou pod peřinou. Navíc to mělo tři díly, takže rozkoš z četby byla docela dlouhá. Fascinovaly mě ty objevy, ten vymyšlený tajemný svět. V těch 70. letech to byl docela odvaz.
Vždycky jsem záviděla klukům, měla jsem pocit, že mají víc možností. Už v dětství jsem asi byla feministkou – ovšem aniž bych o tom věděla:-)) A určitě má na tom podíl i kniha Hoši od Bobří řeky. Tu jsme měli také doma v knihovně. A tu si pamatuju nejvíc – fakt jsem kvůli ní chtěla být klukem. Abych mohla zažívat taky taková dobrodružství. Měli jsme na vesnici takovou partu a všechny jsem nutila získávat bobříky a dělat všechno tak, jak hoši v knize. Byla to jedna z prvních knih, u které jsem cítila smutek, když jsem ji dočetla. Pochopitelně jsem ji mým rodičům ukradla a má čestné místo v mé knihovně.
K dobrým knihám jsem se dostávala spíše náhodně – neměl mi kdo poradit. A tak to bylo i s další knihou. Při výletu do Prahy se rozhodla babička koupit mně a mojí sestřenici nějaký dárek ve Zlaté uličce. Bylo tam tehdy knihkupectví. Já jsem dostala knihu Bibi. Nevím, kdo ji napsal, ale přesně ji vidím před sebou. Příběhy děvčete Bibi mě fascinovaly a možná mě trochu smířily s tím, že přece jen nejsem ten kluk. Pochopila jsem, že i dívka může zažívat dobrodružství! Takže díky Bibi! Nezapomínejte, že jsme pořád v 70. letech a na vesnici…
A teď už to vezmu rychle. Knih jsem četla třeba několik týdně. Dojížděla jsem docela daleko do školy a pořád jsem někde čekala na vlak nebo autobus. Četla jsem i ve škole pod lavicí – a to opravdu všechno. Nic jiného mi nezbývalo, protože na výběr moc nebylo. Nikdy nezapomenu na údiv profesora, který mě načapal s knihou pod lavicí a s úžasem zjistil, že čtu Zapadlé vlastence:-))) Moc mi z tohoto období v hlavě nezůstalo… Ale něco přece jen. Byl to Džínový svět od Radka Johna. Popisoval to samé, co jsem v tu dobu prožívala a bylo to zamilované a byly tam nějaké texty písní. Fakt jsem si v tu dobu přála prožít nějakou takovou romantickou lásku…
Na vysoké škole toho času už tolik nebylo – mejdany a studium zabraly docela dost času:-)) Navíc jsem se ve druhém ročníku vdala a v polovině třeťáku povila dítě. Nicméně jsem zjistila, že u kojení se vlastně dá dobře číst a z té doby si přece jen něco pamatuju. Především to byly knihy od Joyce Carol Oatesové. Přečetla jsem na jeden zátah všechno, co jsem sehnala. Tenkrát jsem také zhltla Egypťana Sinuheta. Pochopitelně i spoustu dalších knih, ty si ale tak dobře nepamatuju – pořád to bylo aspoň jedna kniha týdně…
Dvě knihy, které mě skutečně ovlivnily, ale přišly až později. Deník americké manželky a Pýcha a předsudek. Toto jsou knihy, ke kterým se pravidelně vracím a jsou mi lékem na někdy bolavou duši. Deník americké manželky pro svůj nadhled a humor – nic není tak horké jak vypadá. Pýcha a předsudek pro ani nevím co. Snad je to pocit, že není nutné snižovat své nároky, věřit v sebe, doufat, že být dobrým člověkem se vyplácí – nevím…
No a poslední kniha, která mě fakt zasáhla je trochu zvláštní a trochu se o ní stydím psát. Je to nenápadná novela – jmenuje se VOX (autor – Baker?) a je celá o sexu. Ale v lecčems mi otevřela oči, zbavila jsem se několika hloupých předsudků v této oblasti. A při tom všem je to velmi láskyplná kniha. Navíc vtipná, svižná, zábavná. Kdo jste ji nečetl, určitě to udělejte! Já osobně bych tuto knihu dala do seznamu povinné četby aspoň na gymnáziích.
Moc mě mrzí, že lidi čtou míň a míň – hlavně děti. Osobně neznám lepší způsob, jak rozvíjet tvůrčí myšlení a fantazii. Neznám ani lepší terapii na různá trápení a v pubertě mi knihy moc pomáhaly. A jak přivést děti ke čtení? Rozhodně jim nenutit to, co se líbí nám a nechat je číst všechno, co je zajímá – i když nás to někdy může šokovat. Nedovedu si představit, že by někdy někomu mohlo ublížit psané slovo. Protože při čtení musíte přemýšlet a to je velká obrana před demagogií a fanatismem.
Takže lidé čtěte a budu se těšit na nějaké podobné subjektivní seznamy oblíbených knih. Docela mě zajímá, co koho a jak ovlivnilo…